Koljuška Tříostná

Koljuška Tříostná. Drobná poněkud exotická rybka s trny na hřbetě zavlečená na naše území zřejmě z Německa či Polska. Koljuška byla kdysi oblíbenou rybou akvaristů a ti ji vysadili do řady menších vod např. kolem Prahy. Kde je ale dnes těmto rybníčkům a tůňkám konec…

Fotky této ryby na Google:

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má 3 tvrdých paprsk volně oddělené 8 –  12 měkkých paprsků, řitní ploutev 1 tvrdý a 7 – 9 měkkých paprsků, prsní ploutev 10 – 11 měkkých paprsků. Tento druh nemá šupiny. Tělo je buď pokryto kostěnými destičkami nebo i holé a v tomto ohledu existuje značná proměnlivost, která vedla k popsání četných forem.

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• drobné rozměry
• tři trny před hřbetní ploutví
• pestré zbarvení se zelenavými a červenými tóny
• velká hlava s výrazným okem
• tenký ocasní násadec

Koljuška tříostná je drobná rybka s neuvěřitelně rozlehlým areálem výskytu zahrnujícím téměř celý severní mírný pás. Vyskytuje se v Evropě, velké části Asie od Turecka až po Koreu a žije i ve značné části Severní Ameriky. Je skoro až překvapivé, že ačkoli žije i v sousedním Německu a Polsku, u nás není původním druhem a byla vysazena až počátkem 20. století zejména v okolí Prahy. Pravděpodobně se o to postarali akvaristé, kterým tento druh učaroval zajímavou péčí o potomstvo a co bylo v počátcích akvaristiky důležité – i relativně velkou odolností.

Tato odolnost se dá demonstrovat i šíří podmínek, v nichž koljuška úspěšně přežívá – vyskytuje se jak ve sladkých vodách, tak i ve vodě brakické a dokonce místy obývá i okrajové oblasti moře. Vzhledově je koljuška velmi osobitá a nezaměnitelná rybka. Má protáhlé tělo zakončené drobnou ocasní ploutví, hlava je výrazná, protáhlá s velkými ústy a boky jsou buď holé nebo pokryté zvláštními kostěnými destičkami. Jedinci pokrytí těmito destičkami jsou běžnější v severních oblastech a na mořském pobřeží, ve sladkých vodách střední Evropy převládá forma bez destiček. U nás byly nalezeny koljušky s destičkami v plném i značně redukovaném počtu a snad i zcela bez nich.

Druhové jméno získala koljuška díky třem trnům na hřbetě, které jsou zřejmě pozůstatkem ostnité hřbetní ploutve. Za nimi je ještě jedna normální plně vyvinutá hřbetní ploutev s měkkými paprsky. Další trny najdeme na břišní straně těla a na zadním výběžku skřelové kosti. Zbarvení koljušek je poměrně pestré, zejména se to týká samců v době tření. Základní barva je nazelenalá s tmavšími skvrnami a občasným nádechem do modra nebo do žluta. Spodek hlavy a přední část břicha mohou mít až zářivě červenou barvu. V současnosti je o rozšíření koljušek na našem území těžké cokoli říct. Na mnoha místech uniká díky svým nepatrným rozměrům pozornosti, tůňky a rybníčky, kde byl její výskyt v minulosti doložen, naopak v mnoha případech zmizely. Pravdou zůstává, že jen málo našich rybářů vidělo koljušku ve volné přírodě na vlastní oči.

Základní údaje:

Výskyt v ČR

Stojaté vody na mnoha místech, zejména v okolí Prahy. Vzhledem k postupnému zániku drobných vodních ploch a minimálnímu zájmu o tento druh lze konkrétní lokality těžko jmenovat.

Biologie druhu

Na našem území koljuška dává nebo dávala přednost drobným stojatým vodám – příkopům, tůňkám a zanedbaným rybníčkům, často i takovým, kde se jiné druhy ryb ani nevyskytovaly. V řekách a rozlehlejších vodních plochách preferuje spíše příbřežní zónu. Ačkoli neplave špatně, žije spíše u dna.
Koljušky žijí v hejnech, zejména pak mladší jedinci. Jsou velmi čilé a aktivní. Jejich hlavní potravou jsou drobné vodní organismy, zejména plankton a larvy pakomárů.
Tření koljušek je velmi zajímavé a bylo i příčinou jak její obliby u akvaristů, tak i využití tohoto druhu jako modelového organismu při mnoha vědeckých pokusech.

V umělém prostředí dospívají koljušky někdy už ve věku 5 měsíců, v přírodě obvykle ve druhém roce života. Samcům v té době intenzivně zrudne spodek hlavy a přední část břicha. Každý samec si vybere okrsek o rozměrech zhruba 50 x 50 cm a tvrdě ho hájí proti všem vetřelcům, zejména pak proti ostatním samcům. Uprostřed hájeného teritoria vybuduje samec hnízdo z rostlinných zbytků, které slepuje jakýmsi výměškem z ledvin (vývod vylučovací soustavy splývá se řitním otvorem). Po dokončení stavby v ní samec prorazí otvor a vybuduje dutinu, do které potom budou samice klást jikry. Hnízdo ještě polepí pískem, čímž ho jednak zpevní a jednak zamaskuje.
Pokud se přiblíží samice, láká ji samec zvláštním trhavým tancem do hnízda, kde dojde k nakladení jiker. Samice po výtěru z hnízda uprchne, obvykle tak, že prorazí stěnu naproti vstupnímu otvoru. Samec ji chvíli pronásleduje, ale musí se vrátit, aby oplodnil jikry. Poté opraví hnízdo a postupně do něj láká další samice.

Během třecího období se každá samice tře 5 – 6 krát a celkově naklade 100 – 800 jiker.
Po výtěru samec ovívá jikry pomocí prsních ploutví a hlídá potěr až do rozplavání. Během jednoho třecího období může samec postavit i víc než jedno hnízdo.
Koljuška u nás nikdy nebyla tak hojná, aby se stala významným nebo škodlivým druhem. Jejím největším přínosem je, že dokáže oživit i malé vodní plochy, které často téměř vysychají a nemohou v nich žít jiné druhy ryb.

Rozměry a růst

Koljuška je extrémně krátkověká ryba, která často hyne po absolvování výtěru ve druhém roce života. Nejstarší známé koljušky se dožily stáří 39 – 40 měsíců, což znamená, že uhynuly ve 4. roce života. Na druhou stranu dokáže plůdek koljušky v ideálních podmínkách dosáhnout ve 4 měsících délky 4 – 5 cm a dosáhnout pohlavní dospělosti. Toto opatření dovoluje koljuškám obývat nehostinná stanoviště – stoky, příkopy a tůňky, kde často dochází k úhynu většiny obsádky. Díky rychlému dospívání se koljušky dokážou namnožit do původního počtu dříve než by to dokázal jakýkoli jiný rybí druh.

Sportovní rybolov

V běžných revírech na našem území tento druh stěží potkáme a při jeho lovu bude nutno zohlednit miniaturní rozměry cílové ryby.

Na druhou stranu, když jsem viděl, jakým způsobem se zajímaly koljušky v brakických vodách jižního Švédska o vláčecí nástrahy větší než ony samy, myslím si, že s menší živočišnou nástrahou na jemné plavačkové sestavě by měly být lovitelné poměrně snadno.

Daleko snadnější než jakékoli pokusy s udicí je ale lovit tyto rybky do čeřínku s dostatečně jemnými oky. Zdržují se i poměrně blízko u břehu a nejsou.

---