Hořavka Duhová

Hořavka Duhová. Drobná kaprovitá rybka obývající zejména stojaté vody. Je proslulá neobvyklým způsobem rozmnožování – klade jikry do žaberní dutiny mlžů.

Fotky této ryby na Google:

Samička hořavky nořící kladélko mezi lastury škeble je klasickým obrázkem z naučných knížek o rybách.

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má 2 – 4 tvrdé paprsky a  7 – 11 měkkých větvených paprsků, řitní ploutev 2 – 4 tvrdé a 7 – 11 měkkých větvených paprsků. V postranní čáře (velmi krátká) je 0 – 8 šupin, celkově je mezi hlavou a ocasem 34 – 42 řad šupin. Počet šupin nad a pod postranní čárou se neuvádí – v místě, kde se tyto údaje zjišťují, už není postranní čára vyvinuta.

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• vysoké ploché tělo přecházející v tenký ocasní násadec
• výrazná vysoce klenutá hřbetní ploutev
• modrý pruh v zadní polovině těla
• v době tření má samička kladélko
• redukovaná postranní čára

Hořavka duhová je malá nenápadná rybka, která na většině lokalit svého výskytu uniká pozornosti sportovních rybářů. Obývá však řadu stojatých nebo i mírně tekoucích vod na našem území. Důležitou podmínkou výskytu hořavky je přítomnost mlžů, do jejichž žaberní dutiny ukládají hořavky své jikry.

Přestože se jedná o malou rybku dosahující délky jen několika cm, není problém ji při podrobné prohlídce odlišit od ostatních druhů kaprovitých ryb. Tělíčko hořavky je poměrně vysoké s tenkým ocasním nástavcem, hřbetní ploutev je delší než u většiny našich kaprovitých ryb a je vyklenutá do oblouku. Zhruba od poloviny těla k bázi ocasní ploutve se táhne namodralý pruh dobře patrný zejména u samců. V době rozmnožování se barvy samců ještě zvýrazňují a kromě modrého pruhu se objevují narůžovělé tóny. Samicím zase v této době vyrůstá dlouhé kladélko.

Přestože hořavka nepatří mezi ohrožené druhy, počet lokalit jejího výskytu pomalu klesá. Ukazuje se, že jako u mnoha jiných organismů je i jejím případě ze všeho nejdůležitější zachování vyhovujících přírodních podmínek.

Základní údaje:

Výskyt v ČR:

Vyskytuje se ve stojatých nebo mírně proudících vodách, pokud se v nich vyskytují i velcí mlži. Typickými místy výskytu jsou tůně v okolí velkých řek a některé rybníky. V Čechách je poměrně hojná v tůních středního Polabí.

Biologie druhu:

Na místech, která hořavkám vyhovují, se může jednat o početný druh, který může svou biomasou překročit i 10 % hmotnosti obsádky. Nejlepší podmínky hořavkám nabízejí stará říční ramena, tůně, rybníky a zavodňovací kanály, v řekách vyhledávají místa s nejmenším prouděním. Dále vyžadují teplou, poměrně čistou vodu a přítomnost vhodných druhů mlžů – nejlépe velevrubů (kterým dávají přednost) nebo škeblí.

Hořavky žijí v početných hejnech, přičemž hejna obvykle tvoří jedinci stejného stáří. V zimě zůstává čilá – potravní aktivita neustává ani při teplotě vody kolem 2°C. Potravu hořavek tvoří v dospělosti řasy, rozsivky a detrit. Plůdek se po první 2 měsíce živí převážně planktonem.

Pohlavní dospělosti může tato rybka dosáhnout již v prvním roce života, ale zpravidla se hořavky třou až v následujícím roce. Tření je dávkové s dávkami po 20 – 40 jikrách a probíhá v poměrně dlouhém období od dubna do konce srpna, přičemž největší intenzity nabývá na začátku tohoto období a pak znovu na přelomu července a srpna. Za rok samice naklade v průměru 90 až 230 jiker.

Samci jsou v době tření velmi pestře zbarveni a na hlavě jim narůstá jemná třecí vyrážka. Samicím se zase vytváří asi 3 cm dlouhé kladélko. Výtěr zahajuje samec, který „obsadí“ vhodného mlže, odhání od něj ostatní samce a láká samice připravené k výtěru. Postupně se tře s několika z nich. Samička vsunuje jikry kladélka do žaberní dutiny mlže, samcovo mlíčí nasává mlž dovnitř spolu s vdechovanou vodou. Jikry se vyvíjejí uvnitř těla mlže a vylíhlý potěr se zachytí na jeho žábrech a zdržuje se uvnitř až do strávení žloutkového váčku. Hostitele opouští ve věku 20 – 30 dní, kdy měří 7 – 8 mm. Kdysi se uvádělo, že mlži na oplátku nechávají na žábrách hořavek vyvíjet svoje vlastní larvy – glochidie, podle posledních výzkumů však preferují spíše jiné druhy ryb.

Hořavka má v přírodě jen omezený význam, ale na lokalitách, kde žije hojně, může díky tomu, že se živí odlišnou potravou než jiné druhy drobných kaprovitých ryb, zvyšovat celkovou produkci ekosystému a být potravou dravých organismů.
Pro člověka byla zejména v minulosti zajímavou akvarijní rybkou, díky tomu byla vysazena na mnoha místech a dokonce byla zavlečena do severní Ameriky.

Rozměry a růst:

Hořavka je krátkověká rybka dožívající se v našich podmínkách věku maximálně 5 let. V mnoha populacích je však už podíl jedinců starších 3 a více let menší než 1%. Růst je pomalý, zejména pak v místech s početnou obsádkou. Po dosažení pohlavní dospělosti přirůstá hořavka jen asi 1 cm ročně.

Sportovní rybolov:

Hořavka bývá nejčastěji ulovena při lovu nástražních rybek do čeřínku, vzácně může zabrat při nejjemnější plavané. Záměrný lov tohoto druhu postrádá smysl, zajímavější je jeho chov ve studenovodním akváriu.

---