Mlok skvrnitý

Mlok skvrnitý obývá celou Evropu mimo Britské ostrovy a Skandinávii, ži­je však také na pobřeží severozápadní Afriky a zasahuje i na severozápad Malé Asie. Byl objeven dokon­ce i na několika místech v Íránu. Dorůstá obvykle délky kolem 20 cm, ale rekordní délka je 31 cm. Zná­me sedm poddruhů tohoto mloka, které se od sebe liší zbarvením. V horách jižních oblastí žije ve výši až v 2000 m n. m, u nás se vyskytuje především v listna­tých lesích, kudy protékají čisté potůčky. Mlok skvrnitý se skrývá ve vlhkém mechu, pod kameny v blízkosti vody, ale i v myších děrách a na podobných místech. Obvykle večer vylézá a váhavými krůčky ťapká po okolí a hle­dá žížaly, plže, hmyz a pavouky. Uloví ovšem jen ži­vočichy pomalé. Po dešti se s ním lze potkat i ve dne. Na podzim se mloci z širého okolí slézají na ur­čitá místa, zalézají do hlubokých trhlin v zemi a spo­lečně přezimují. Koncem března se opět probouzejí a vylézají ven.

Fotky na Google:

Vzhled

Mloka skvrnitého poznáme na první pohled díky nepravidelně tvarovaným, žlutým či oranžovým skvrnám, které by měli potencionálního nepřítele varovat (viz níže)před útokem. Tyto skvrny mnohdy přecházející ve dva na hřbetě splývající pruhy, které jsou na lesklé černé kůži velmi zřetelné.

Hlava je široká a shora částečně zploštělá. Mločí trup je válcovitě protažen, přechází v ocas,který je u kořene zřetelně zesílený a na konci tupě zakončený. Dospělí jedinci dorůstají délky kolem 20 centimetrů. Kromě velkých vystouplých očí na hlavě jsou patrné příušní žlázy (parotidy). Jde o párové zduřeniny, které vyměšují jedovatou látku (samandarin). Světlé, žluté nebo oranžové, zbarvení má mlok vždy právě na těchto parotidách, dále na horním očním víčku a na končetinách.

Pro člověka není mločí jed nikterak nebezpečný, nedostane-li se např. do očí, kde způsobuje silné pálení. Pro svou kořist či pro případného nepřítele v podobě menších živočichů může být samandarin i smrtelný. Vyvolává totiž silné svalové křeče a navyšuje činnost krevního oběhu celého těla, čímž znesnadňuje dýchání. Kvůli této obranné pomůcce, kterou si během evoluce vytvořil tak nemá takřka žádného přirozeného nepřítele. Největším nebezpečím je pro něj, jak jinak než člověk.

Samčí a samičí zbarvení se nijak výrazně neliší. Samci mívají delší a štíhlejší končetiny. U kořene ocasu mají zduřelý kloakální vak (viz rozmnožování).

Způsob života a potrava

Mlok skvrnitý je živočich s převažující noční aktivitou. Ve dne a za suchého počasí se schovává pod kořeny či kůrou stromů, pod pařezy, zdržuje se také v norách hlodavců nebo ve skalních štěrbinách. Ve dne jej můžeme pozorovat například po dešti, kdy si shání potravu. Aktivní je od března či dubna až do října, někdy do listopadu. Přes zimu se ukrývá ve větších skupinkách pod zemí, např. v jeskyních, štolách, dokonce i ve sklepech.

Mloci se živí suchozemskými bezobratlými. Především vyhledává žížaly, stonožky, pavouky a drobný hmyz, červy a slimáky.

Rozmnožování

Mezi třetím a čtvrtým rokem života mločí jedinci pohlavně dospívají. Dožít se přitom v přírodě mohou až 20 let. Nejvhodnějším obdobím pro rozmnožování pro ně je období od začátku července až do října.

Vlastní akt rozmnožování probíhá tak, že sameček přenáší samičku na zádech, cestou naklade na zem spermie v podobě váčku, tzv. spermatofor. Samička ho sebere do svého kloakálního otvoru, kde následně probíhá vývoj oplozených vajíček. Během března a dubna následujícího roku, nebo také až dalšího roku je klade do vody v podobě vyvinutých larev ve vaječných obalech. Samička naklade přibližně 40 larev ročně. Larvy se přetvářejí k obrazu rodičů až do listopadu téhož roku nebo do jara následujícího.

3-6 centimetrové larvy mají hnědou nebo černohnědou barvu s mramorováním. Za hlavou, po stranách mají vnější keříčkovité žábry. Zřetelné jsou oba páry končetin. Ploutevní lem se táhne od ocasu až na hřbet. Na rozdíl od larev čolků je ukončen asi v polovině trupu. Čolci jej mají až k ramennímu kloubu. Jsou masožravé, ve svém okolí loví rybí potěr, drobné korýše a členovce. Běžně se požírají i navzájem.

Ochrana

Všeobecně je mlok skvrnitý považován za zranitelný, málo ohrožený druh. V České republice je však díky vysazování smrkových monokultur, postupnému odlesňování, intenzivnímu zemědělství a především díky rozvoji automobilové dopravy považován za silně ohrožený druh, který je přísně chráněn a nesmí proto být ve volné přírodě odchytáván za účelem chovu (Bernská konvence). Státem udělenou výjimku mohou získat ti, kteří si pořídí mloka skvrnitého z registrovaných chovů. V zajetí se mloci dožívají 40-50 let.

Chovatel mloků musí hlídat teplotu teráriu, která by neměla přesáhnout 20°C. Mloci totiž při dlouhodobě vyšších teplotách ztrácejí svůj imunitní systém a často hynou na mločí mor způsobený patogenními bakteriemi, které zdravému jedinci nevadí.

---